Barvoslepost

Jedná se o poruchu barvového vnímání, která v menší či větší míře ovlivňuje zrak člověka. Barvoslepý člověk nedokáže rozlišovat barvy, ale často se nejedná o naprostou ztrátu citu pro všechny barvy. Mnohem častěji totiž pacienti nejsou schopní vnímat pouze některé složky barevného spektra. S barvoslepostí se potýká zhruba 9 % mužů a pouze 0,4 % žen.

Druhy barvosleposti

Dělení barvosleposti se odvíjí od několika různých kritérií. Podle závažnosti se rozlišuje úplná barvoslepost, kdy je člověk schopný vnímat pouze odstíny šedi v různých stupních jasu, vidí tedy černobíle, a pak částečná barvoslepost. V takovém případě je u pacientů narušeno vnímání pouze některé z barev. Někdy úplně, někdy částečně. Rozlišujeme několik typů barvosleposti podle vnímání barev.

Protanopie – neschopnost vnímat červenou barvu (částečná porucha: protanomalie)
Deuteranopie – neschopnost vnímat zelenou barvu (částečná porucha: deuteranomalie)
Tritanopie – neschopnost vnímat modrou barvu (částečná porucha: tritanomalie)

Porucha rozlišování barev v červenozelené oblasti je gonosomálně recesivně dědičná, což znamená, že gen zodpovědný za schopnost vnímat tyto odstíny leží na chromozomu X. Právě proto jsou poruchy vnímání červených a zelených odstínů nejčastější, přičemž s neschopností rozlišovat odstíny modré, která není dědičně podmíněná, se lékaři nesetkávají moc tak často.

Příčiny barvosleposti

Barvoslepost může být vrozená, což zahrnuje mnohem větší procento případů, ale v některých případech může být i získaná. Vrozené poruchy vnímání barev lékaři dělí do jednotlivých kategorií podle toho, o jaký stupeň poruchy barevného vidění se jedná. Pokud způsobuje barvoslepost genetika, rozlišujeme tyto poruchy:
Anomální trichromazie – snížené vnímání jedné ze základních barev.
Dichromazie – snížené vnímání jedné ze tří základních barev. Tento typ barvosleposti je nejčastější.
Monochromazie –jedná se o úplnou barvoslepost. Pacient není schopen rozlišit žádnou barvu.

Získané poruchy barvocitu nejsou příliš časté. U pacientů se mohou rozvinout na základě některých chronických onemocnění, jako jsou poruchy funkce žluté skvrny, poruchy očního nervu, cukrovky nebo zeleného zákalu, ale také vlivem úrazu, poranění, užívání léků či kontaktu s chemikáliemi.

Diagnostika

Nejčastěji se k diagnostice využívá screeningový oční test tzv. Ishiharův test, který byl pojmenován podle japonského oftalmologa Shinobu Ishihary. Ten dané vyšetření a jeho postup navrhnul a v roce 1917 publikoval jeho popis. Podrobnější rozbor barvosleposti a schopnosti přesně vnímat jednotlivé barvy nebo jejich odstíny je možné provést díky kvantitativním testům barvosleposti. Nejčastěji se používá Farnsworth-Munsell 100 Hue Test. K otestování barvosleposti také slouží speciální přístroj označovaný jako anomaloskop.

Pokud máte barvoslepost v rodině, mohla by se projevit i u dětí, což je dobré konzultovat s ošetřujícím lékařem. Pokud toto onemocnění v rodině nemáte, je důležité všímat si toho, jak dítě reaguje na různě barevné předměty a zda je schopné správně barvy určit.

Léčba barvosleposti

Pro pacienty trpící vrozenou poruchou barvocitu bohužel v současné době není dostupný žádný způsob, pomocí kterého by bylo možné jejich vadu zcela odstranit. Léčit jde pouze nemoci, které mohou být ve vzácných případech zodpovědné za rozvoj získané barvosleposti.

Do určité míry se dá barvoslepost korigovat prostřednictvím různých optických pomůcek. Existují například brýlové a kontaktní čočky určené ke korekci defektů barvocitu, ale i speciální brýle pro barvoslepé, které nemocným usnadňují rozeznávání jednotlivých barev a zvyšují jejich sytost.